Organon VII - NIHIL NOVI

Tradiční logika nebyla disciplínou, zabývající se převážně deduktivními (syllogistickými) úsudky, jak máme dnes tendenci ji, ve světle úspěchů formální logiky, interpretovat. K logice Aristotelově a k na ní navazující logice středověkých univerzit patřily neodmyslitelně takové disciplíny jako nauka o pojmu, o soudu apod. Z dnešního hlediska by se dalo říci, že výuka logiky částečně plnila úlohu metodologie věd, zasahovala do epistemologie, těsné byly její vazby s metafyzikou a později se vznikající psychologií, ale sloužila stále i jako základ teorie argumentace. Teprve s pracemi Boolea, Peirce, Schrödera, Frega a Russella vynikly vazby logiky na matematiku. Jednak začala být logika zdůrazňována ve své roli základu matematiky, druhak se ji samotné dostalo výsostně matematické reprezentace. Přetrvávala však tendence, nejspíše navzdory Fregovým původním představám o účelu jeho formálního jazyka, vnímat tuto novou logiku stále jako nástroj k uchopování běžné zkušenosti (logický pozitivizmus) a k popisu argumentace v přirozeném jazyce.
Diskrepance mezi skutečnými možnostmi formálních logických kalkulů a jejich zamýšlenou aplikací dala později vzniknout neformální logice, jako teorii argumentace, čili toho, co musíme zvládnout, abychom mohli správně argumentovat, vyjma již etablované logiky formální. V této negativně se vymezující logice se pak začaly probírat tradiční témata, jako chybná argumentace, rekonstrukce a evaluace argumentů apod. Je však taková rekonstrukce tradiční dialektiky přínosná a vůbec proveditelná? Není filozofické paradigma, na kterém Aristoteles stavěl svou nauku, přece jen překonané? Může vůbec existovat nějaká univerzální a fundamentální metoda všech věd, neřku-li veškerého rozumného lidského mluvení a jednání? Není snad všeobecně uznáváno, že různé diskurzy mají různá kritéria racionality? Do jaké míry reflektuje neformální logika současný vývoj v epistemologii a ve filozofii jazyka? Nebylo by přínosnější výuku nefor mální logiky, tam kde se provozuje, nahradit raději výukou metodologie, epistemologie a historie té které konkrétní disciplíny (jurisprudence, či teorie právní argumentace na právech, apod.). Není to, co nám může zprostředkovat formální logika, přeci jen maximem toho, co se můžeme dozvědět o obecných principech lidské racionality? Může tedy logika vůbec být neformální, pokud chce zkoumat nějaké neměnné a univerzální struktury (formy), či procedury lidského usuzování?