Ladislav KVASZ: Kuhnova Štruktúra vedeckých revolúcií medzi históriou a epistemológiou
Cieľom predkladanej state je pokúsiť sa o upresnenie Kuhnovej teórie vedeckých revolúcií. Navrhujem v nej rozlíšiť pojem vedeckej revolúcie, ktorý označuje sociologický fakt zmeny postoja vedeckého spoločenstva vo vzťahu k určitej teórii a pojem epistemickej ruptúry, ktorý označuje lingvistický fakt diskontinuity jazykového rámca, v ktorom je táto teória formulovaná. Analýzou zmien jazykového rámca možno získať klasifikáciu epistemických ruptúr na štyri typy, nazvané ideácia, re-prezentácia, objektácia a re-formulácia. V stati je každý z týchto typov epistemických ruptúr ilustrovaný na sérii príkladov z dejín fyziky. Re-formulácie sú úzko späté s tým, čo Kuhn označuje ako normálna veda. Zvyšné tri typy epistemických ruptúr súvisia s vedeckými revolúciami. Klasifikácia epistemických ruptúr sa tak dá použiť ako východisko pri klasifikácii vedeckých revolúcií. Jednotlivé revolúcie možno klasifikovať podľa toho, akého druhu je epistemická ruptúra, ktorá príslušnú revolúciu sprevádza.
Lukáš ZÁMEČNÍK: Vztah mezi principy a modely v sémantickém pojetí vědeckých teorií
Příspěvek z oblasti filosofie vědy se soustřeďuje na problematiku vztahu principů a modelů z hlediska sémantického pojetí vědeckých teorií (semantic view of theories, SET). Východiskem je modelově založené pojetí teorií (model-based view of theories, MOT) a kognitivní a evoluční epistemologie Ronalda Giera. Gierova východiska a závěry jsou podrobeny kritice, na jejímž základě autor buduje svou vlastní variantu MOTu. Hlavním cílem příspěvku je artikulace vztahu mezi principy a (reprezentačními) modely s tím, že tento vztah může zakládat dynamiku teorie, respektive posloupnosti teorií. Tím se závěr bádání soustřeďuje na kontext objevu (context of discovery) vědecké teorie a může sloužit k rozvíjení a korekci Kuhnova pojetí vědeckých revolucí. Souhrnně bude v příspěvku s ohledem na vztah principů a modelů prověřována řada tezí: (1) Základními prvky teorie jsou modely, které slouží jako nosiče principů – principy stanovují jen základní pravidla výstavby modelu. (2) Modely hrají rozhodující roli při pojmové výstavbě teorie. (3) Modely artikulací principů odhalují poznatky a zároveň vytvářejí závazky, které ze samotných principů neplynou. (4) Principy mohou být někdy souhrnně definovány až poté, co existuje odpovídající množina modelů. S ohledem na kontext objevu vědecké teorie bude obhajována teze: (5) Artikulací principů v různých modelech dochází nevyhnutelně k mutacím původních principů. Nová teorie nastoupí ve chvíli, kdy je cluster nových modelů dostatečně komplexní a když si vědecké společenství ujasní, že tento nový cluster je založen na určité množině nových principů.
Jindřich ČERNÝ: Nevidí ten, kdo se jen dívá
Tvrzení, které se ze všech Kuhnových tvrzení zřejmě nejvíce dostalo do obecného povědomí, je zřejmě následující: „zastánci různých paradigmat pracují v různých světech“. Kuhn toto tvrzení vysvětluje s odkazem na tvarovou psychologii, která slouží k vysvětlení teze o nemožnosti neutrálního pozorování: veškeré poznání tak je, parafrází Hansonova obratu, „nasycené paradigmatem“. Zmíněné Kuhnovy názory anticipoval ve třicátých letech polský mikrobiolog, Ludwik Fleck: dívání se podle Flecka je jen nutnou podmínkou vidění; nikoli však dostatečnou. Vidění totiž nadto předpokládá vědění: vidět je nutné se naučit, tzn. získat určité k dispozice, které nám některé věci umožní vidět a jiné naopak zabrání vidět. Paradigma (Kuhn), resp. styl (Fleck), resp. teorie (Hanson) se tak stává podmínkou veškerého poznání, které je, s Fleckem řečeno, „stylizované“. Různým stylům, resp. teoriím proto odpovídají různé zkušenosti. Předmětem příspěvku bude zdůvodnění zmíněných autorů teze o teoretické nasycenosti zkušenosti. Autoři současně budou představeni jakožto stoupenci „relativizovaného a priori“, které zachovává kantovsky konstitutivní funkci pro předmět poznání.
Martin VONDRÁŠEK: Thomas Kuhn a vědecká metoda
Kuhnovo dílo bývá běžně vnímáno jako v přímé opozici vůči oběma hlavním proudům filosofie vědy dvacátého století, induktivismu představitelů Vídeňského kroužku i Popperova kritického racionalismu. Při bližším pohledu se však ukazuje, že Kuhnova pozice sdílí se zmíněnými jisté společné rysy. Carnapova koncepce teorie, určené jazykovým rámcem, který určuje množinu smysluplných otázek a oblast platných řešení, je velice podobná Kuhnově představě paradigmatu; různé jazykové rámce navíc nejsou souměřitelné, neboť mohou témuž termínu přisuzovat jiný význam – přechod od jednoho jazykového rámce k jinému potom nelze vysvětlit vnitřními prostředky a má jasné rysy vědecké revoluce v Kuhnově smyslu. Tento ohled vývoje vědy však Carnap příliš nezdůrazňoval – na rozdíl od Poppera, který vědu popisuje jako jakousi „permanentní revoluci“ a naopak umenšuje důležitost kumulativního získávání faktů. Z tohoto ohledu pak lze Kuhnovu koncepci interpretovat jako propojení „mezních“ postojů jeho předchůdců.
Libor BENDA: T. S. Kuhn a silný program sociologie vědeckého poznání
Tématem příspěvku je vzájemný vztah mezi Kuhnovou teorií vědy a teorií vědy rozpracovanou v rámci tzv. silného programu sociologie vědeckého poznání. Motivem k prozkoumání tohoto vztahu je skutečnost, že zatímco představitelé silného programu (a sociologie vědeckého poznání obecně) spatřují v Kuhnových teoretických pracích řadu sociologických implikací, z nichž plyne možnost sociologického zkoumání vědeckého poznání, Kuhn sám se ve svém pozdním období vyjadřuje na adresu silného programu velmi kriticky a důsledně se proti němu vymezuje. Cílem příspěvku je ukázat, že Kuhnova kritika silného programu je založena na omylu a že mezi jeho teorií a silným programem nepanuje žádný fundamentální nesoulad. Za tímto účelem bude nejprve rekonstruováno Kuhnovo pojetí silného programu, jehož zavádějící povaha bude odhalena prostřednictvím jeho konfrontace s některými pracemi zakladatelů silného programu Davida Bloora a Barryho Barnese. Následující část příspěvku bude věnována analýze sociologických aspektů Kuhnovy teorie, na jejímž základě bude předložen argument pro vzájemnou nerozpornost mezi ní a silným programem. V samotném závěru pak bude podáno spíše hypotetické vysvětlení Kuhnova odmítavého postoje k silnému programu, k němuž, jak má příspěvek ukázat, neexistovaly žádné reálné teoretické důvody.