Texty jsou pro sobotní Gestaltovou dílnu Jaromíra Murgaše (od 15:00; více v předběžném programu).

Text č. 1

Vše, co nám má být dáno jako předmět, musí nám být dáno v názoru. Veškeré naše nazírání však probíhá jen prostřednictvím smyslů; rozvažovací schopnost nic nenazírá, nýbrž pouze reflektuje. Jelikož nám tedy smysly, jak jsme právě prokázali, nikdy a po žádné stránce nedávají poznat samy věci o sobě, nýbrž jen jejich jevy, které jsou však pouhými představami smyslovosti, “pak musí být též všechna tělesa včetně prostoru, v němž jsou situována, považována jen za pouhé naše představy a nemohou existovat nikde jinde než v našich myšlenkách.” Není však tohle zjevný idealismus?

Idealismus spočívá v tvrzení, že neexistují žádné jiné než myslící substance a že ostatní věci, které se domníváme vnímat v názoru, jsou jenom představy v myslících bytostech, jimž fakticky neodpovídá žádný předmět, který je mimo ně. Já naproti tomu říkám: věci jsou nám dány jako předměty našich smyslů ležící mimo nás, avšak o tom, čím asi jsou samy o sobě, nevíme nic, nýbrž známe jen podobu, ve které se nám jeví, tj. představy, které v nás vyvolávají tím, že se dotýkají našich smyslů (afikují je): Tím ovšem přiznávám, že mimo nás existují tělesa, tj. věci, které – ač pro nás zcela neznámé, pokud jde o to, čím jsou samy o sobě, – známe prostřednictvím představ, které nám dává jejich působení na naši smyslovost a které pak nazýváme tělesy; toto slovo znamená tedy pouze to, jak se onen nám neznámý, ale nicméně skutečný předmět ukazuje: jeho jev. Může snad tohle být nazýváno idealismem? Je to přímo jeho opak.

Že se bez újmy pro skutečnou existenci vnějších věcí dá říci o množství jejich predikátů, že nepatří k těmto věcem, jak samy o sobě jsou, nýbrž jen k jejich jevům a mimo naši představu nemají žádnou vlastní existenci, to se všeobecně přijímalo a připouštělo už dlouho před Lockem, hlavně však po něm. Sem patří teplo, barva, chuť atd. Nelze však uvést nejmenší argument proti nepřípustnosti toho, že nadto počítám, a to z důležitých důvodů, mezi pouhé jevy také ostatní kvality těles, které se nazývají primárními, totiž rozprostraněnost, místo a vůbec prostor se vším, co k němu náleží (neprostupnost čili hmotnost, tvar atd.); a tak jako ten, kdo nechce považovat barvy za vlastnosti patřící objektu o sobě, nýbrž jen zrakovému smyslu jako jeho modifikace, nemůže být proto nazýván idealistou, nemůže se ani má nauka nazývat idealistickou jenom proto, že shledávám, že ještě další, ba všechny vlastnosti tvořící dohromady názor nějakého tělesa, patří pouze k jeho zjevu, neboť existence věcí, která se jeví; tím není zrušena jako ve skutečném idealismu, nýbrž je pouze ukázáno, že prostřednictvím smyslů nemůžeme věc rozhodně poznat tak, jak je sama o sobě.

Text č. 2

Když se rozum pokouší poznat nepodmíněnost druhého předmětu (§ 35), světa, dostává se do antinomií, tzn. tvrdí o témž předmětu dvě navzájem protikladné věty, a to tak, že obě tyto věty musí být ohajovány s touž nutností. Z toho plyne, že obsah světa, jehož určení se ocitají v takovém rozporu, nemůže být o sobě, nýbrž může být jen jevem. Řešení spočívá v tom, že rozpor nemá v předmětu o sobě a pro sebe, nýbrž padá na vrub výlučně poznávajícímu rozumu.

Zde přichází řeč na to, že je to obsah sám, totiž kategorie samy pro sebe, co vyvolává rozpor. Tuto myšlenku, že rozpor, který vyvolává použití rozvažovacích určení na to, co je rozumné, je podstatný a nutný, je třeba uznat za jeden z nejdůležitějších a nejpronikavějších pokroků ve filozofii novější doby. Jak hluboké je toto hledisko, tak triviální je řešení; spočívá jenom v běžném ohledu na věci světa. Není to prý podstata světa, co je poskvrněno rozporem, nýbrž rozpor prý přísluší pouze myslícímu rozumu, podstatě ducha. Jistě nebudeme nic namítat proti tomu, že jevový svět ukazuje zkoumajícímu duchu rozpory – je to přece jevový svět, jak je dán subjektivnímu duchu, smyslovosti a rozvažování. Avšak srovnáme-li podstatu světa s podstatou ducha, lze se jen divit, s jakou samozřejmostí bylo vysloveno a opakováno pokořující tvrzení, že tím v sobě rozporným není podstata světa, nýbrž myslící podstata, rozum. Nic na věci nemění, používá-li se přitom obratu, že se rozum dostává do rozporu pouze kvůli užití kategorií. Neboť se zároveň tvrdí, že toto užití kategorií je nutné a že rozum nemá pro poznání žádná jiná určení než kategorie. Poznání je skutečně určujícím a určovaným myšlením. Je-li rozum jen prázdným, neurčitým myšlením, potom nemyslí nic. Redukuje-li se ale rozum posléze na onu prázdnou identitu (viz následující paragraf), pak je i on nakonec šťastně osvobozen od rozporu lehkomyslným obětováním veškerého obsahu a náplně.

- datum a čas posledních úprav: 5. 11. 2002, 11:42 - obsah: Vlček + Murgaš - foto: © 2002 Západočeská univerzita - kontakt: Schuster -